O produkci Albigenských


Tak trochu o tom, že když fouká, ztopí se víc dřeva. A že je dobré mít kuchaře, kteří jdou po šichtě do hospody a tam se zeptají místních, jestli mezi místními není někdo, kdo má dobře vyschlé tvrdé dříví, které by druhý den v poledne mohl přivézt na hrad.

Na produkci Albigenských jsme dva. Já a Tomáš. Katoo nám pomáhá se zápletkami, postavami, během hry pomáhá hráčům s příběhem.

Ale na ty produkční věci jsme prostě jen my dva. Tomáš zajišťuje komunikaci s hradem (míněn pan kastelán Hanzlík), domlouvá půjčování zbraní a vyrábí rekvizity. Zařizuje komplet web (www.albigensti.cz) včetně textů, obrázků a videí a stará se o prezentaci na FB. Nosí těžké věci a domlouvá na to pomocníky. Přiděluje herní peníze a zbraně. Vyzná se v  ekonomii hry, dokáže dobře podat vztahy a cíle a motivace postav. Vyzná se v náboženství a politice jižní Francie 13. století..

Já komunikuju s kuchyní, se švadlenama, zajišťuju půjčování kostýmů a rekvizit od Rollingu a Rosenthalu a komunikuju s nimi. Většinou dělám eventy na fb. Ale někdy je dělá i Tomáš. Nosím lehké věci a přiděluju kostýmy. Vyznám se hlavně ve vztazích a prožívání postav a v zápletkách.

Co děláme oba: Píšeme příběh a postavy, rozdělujeme postavy, vyrábíme přihlašovací a zpětnovazební dotazníky, komunikujeme s hráči, rozdělujeme postavy, řešíme nesrovnalosti s hráči (co se týče porozumění postavám a  reklamace vybraných postav). Oba kontrolujeme platby, já většinou buzeruju ty, který zapomněli zaplatit a eventuelně domlouvám splátkové kalendáře.

Kuchyň

Tady dbáme na to, abychom s ní měli co nejmíň práce. Takže jsme hledali (a naštěstí našli) soběstačný sehraný tým, který ví co a jak i na místě, kde není absolutně žádné kuchyňské zázemí. Jak řešíme rozpočet na kuchyň? Sdělíme kuchařům, kolik máme peněz na jídlo a kuchyni, kolik lidí z nich musí nakrmit kolika jídly. Jak si to zařídí, abychom my byli najedení a jim něco zbylo jako honorář, necháváme na nich. Zatím to fungovalo. Na prvním běhu nutno dodat, že holky kuchařky vařily bez nároku na honorář a že jim za tento hrdinský a obětavý čin patří naše neskonalé díky.

Kostýmy

Chtěli jsme Albigenské udělat jako (nejen) vizuálně pěknou středověkou hru, kde si lidi budou moci užít i vlastní výbavu. Moc dobře víme, že takových nadšenců běhá po Čechách, Moravě i Slovensku habaděj, takže proč jim nevyjít vstříc. Vlastní kostým snižuje cenu hry jak pro nás tak pro hráče.

Další věc byla zvlášť u dovezených kostýmů dosti přísná módní policie. Měli jsme pár instrukcí od lidí, který rozumějí historickému odívání a těch jsme se drželi zuby nehty: Žádné viditelné šněrování, ženy musí mít pokrývku hlavy, žádné přestřižené šaty v pase. Mužské pokrývky hlavy jsme nestihli na první běh ušít, tak nebyly. Ale na druhý a třetí už nebyli prostovlasí ani muži. Sporné kostýmové případy jsme řešili s Lucrézií, naší módní policistkou.

Chceme mít vlastní fundus, budeme dělat kromě Albigenských i další hry z této doby. Takže jsme si spočítali, kolik můžeme dát z každého běhu do kostýmů a podle toho jsme začali šít. Zároveň jsme chtěli švadlenám zaplatit (kromě mé babičky, která veškeré plachetky, coify a čepce svaté Brigitty ušila zadarmo, díky babi!) což se taky do rozpočtu promítlo. Vyšlo to asi půl napůl cena materiálu/cena švadleny. Na první běh jsme si půjčovali asi 20 kostýmů, na druhý a třetí už jen asi 7. Počítáme, že po dalších dvou bězích už budeme mít kostýmy komplet vlastní plus nějaké ty vychytávky typu vlastní pásky a nějaké zbraně. Chceme být časem soběstační.

Financování

Věděli jsme, že si u Albigensých nemůžeme dovolit jít do minusu a tomu jsme zcela podřídili počítání rozpočtu a rezerv, hlavně na prvním běhu. Takže některé věci prostě nebyly. Věřili jsme, že příběh a hrad jsou mocnější než pár chybějících dekorací a rekvizit. Jasně, vylepšuje to hru, ale my jsme nechtěli lámat rozpočet za každou cenu. Klidné spaní je nám milejší než super dokonalá hra.

To se týká taky počítání rezerv. Už do základního rozpočtu jsme započítali xy tisíc na něco, co se posere a my ještě nevíme, co to bude. Je najivní doufat, že se to nestane. Samozřejmě, že se to stalo a rozpočet jsme o pár tisíc stejně přešvihli. Ale to se dalo přežít.

Komunitní přístup

Hrozně moc nám pomohli lidi, co dělají Living History a nesmírně ochotně s sebou přivezli hromady vybavení. Ať už to byla CP, hráči nebo hráči vedlejších postav. Navozili na Lipnici repliky středověkého nábytku, kožešiny, repliky knih, pergamen, inkoust a husí brka na psaní, stan, stolní hry a různé dobové serepetičy, které nesmírně vykrásnily hru. Za to jsme žádnou slevu nedávali, to by rozpočet neunesl. O to víc jsme vděční a nadšení z toho, že tahle komunitní atmosféra funguje.

Totéž se přihodilo na afterpárty. Neměli jsme barmana, někdo během sobotního podvečera vždycky skočil do auta, nakoupil pití a pak lidi dávali do plecháčku peníze za lahve, které si vzali. První běh dokonce jeden hráč cizích postav celé občerstvení na sobotní afterpárty zasponzoroval ze svého (fakt dík, to jsme nečekali!).

Z čeho jsme museli vybruslit a nebylo v plánu

Zima

Na středověkým hradě je prostě v březnu kláda jak blázen. Nedá se s tim nic dělat, protože najmout si hrad lze jen mimo sezónu. Během sezóny by herné stálo 10 tisíc a většina by šla na nájem. Spací místnosti se dají zatemperovat o pár stupňů, ale to je asi tak všechno. Fakt jsme se snažili zpříjemnit pobyt na vymrzlé Lipnici, jak jsme mohli. Za hlavní považujeme nákup mirelonových izolačních desek, na kterých hráči spali. Měli jsme nějaké příímotopy, většinou si přivezli hráči svoje. Pak jsou na hradě dva plynové hříbky, u kterých se lze trochu ohřát. Ale ne moc. I tak jsme jeli pro náplň dvakrát během hry.

Dříví na vaření

Když fouká, spotřebuje se ho násobně víc. Ne o pár špalků, ale o kubík. Dobrý vědět. Naštěstí kuchaři byli při věci a v hospodě pod hradem domluvili další dodávku paliva. Jinak jsme fakt žili v hrůze, že ke konci hry dojde dříví. Kdo z hráčů se divil, proč jsme roztápěli koše na oheň na nádvoří až v sobotu… tak proto. Aspoň nás napadlo rozdat ovinky na ruce místo rukavic. Březen, za kamna vlezem.

Svíčky

Měli jsme z prvního běhu krabici svíček. Hrad jsme zaváželi rekvizitami víkend před druhým během. Byli jsme přesvědčení, že svíčky jsou už na Lipnici. Nebyly. Nevadí, koupíme holt další, řekli jsme si. Věřili byste, že v celém Havlíčkové Brodě není drogerie, kde by se daly koupit svíčky? Sehnali jsme je až v Humpolci v Lidlu nebo tak někde. A bylo to o fous. Tohle příště budu fakt kontrolovat jako jednu z prvních věcí. Blbý svíčky…

Co jsme nepochopili a příště snad pochopíme: Když nám hráči nabízí, že přivezou třeba ovoce nebo víno nebo medovinu navíc, většinou to znamená, že to vnímají jako sponzorský dar. My jsme v obavě, že to budou chtít zaplatit, pár z těchto nabídek odmítli, že to nebude potřeba. Chyba. Lepší je, se zeptat a riskovat to, že je budu muset odmítnout, protože na to nemáme rozpočet. Protože bychom se bývali byli dozvěděli, že to přivezou jen tak, protože chtějí a můžou. Takže díky za poučení, příště se zeptáme!

Gábina

post

Jak nás to napadlo

Před asi šestnácti, možná sedmnáci lety jsme jeli s Tomášem na naši první společnou dovolenou. A protože jsme se seznámili na výletě do Bretaně, jeli jsme znovu do Francie, ale tentokrát na jih. Neměla jsem tušení, co je tam zajímavého, ale Francii miluju kdekoli, tak mi to bylo jedno. Tomáš vyrobil itinerář, ukázal mi obrázky magického města Carcassone a jeli jsme.

Teprve po cestě mi začal vyprávět příběhy o katarech, o Montséguru, o ďáblově hradu Puegvertu a o svatém grálu, který byl z Montséguru podle pověsti odnesen.

Tehdy začal náš příběh s Albigenskými. Zamilovala jsem se jak do té země, tak do její historie, vůně, vína a příběhů. Byli jsme tam pak s Tomášem i s jinými lidmi ještě asi pětkrát, naposled v roli průvodců.

Tomáš založil o historii katarů a o Languedocu a Albigenských web, chvíli jsme měli kapelu, která se tak taky jmenovala, půl metru knihovny tvoří gnostická literatura. Prostě nás to baví.

A někdy před necelými dvěma lety jsme byli na pirátské plachetnici La Grace a tam jsme potkali prvního zapáleného larpera, Honzu Ličku, který nás doslova evangelizoval. Tři týdny po návratu z lodi už jsme měla na facebooku urgentní zprávu, že do jakéhosi larpu hledají náhradnici. Jede se za dva dny, to zvládneš, všechno zruš a jeď. Nejdřív jsme se zdráhala, ale cosi ve mě křičelo: Jeď, jeď!!! Tak jsme všechno zrušila a jeli jsme. To byla De La Béte a naše první zkušenost s larpem.

Po cestě domů jsme se s Tomášem strašně pohádali, protože jsme z toho měli naprosto odlišný zážitek. Nebudu to dál rozvádět, nakonec jsme to zvládli a když se v zimě dělaly první Legie, už bylo jasné že jedeme a možná i na víc běhů. A když David F. Wagner vyhlásil Českou duši, kde se člověk mohl naučit psát larp, hned jsem tam musela být.

Objev larpu pro mě osobně bylo jako otevřít dveře do světa, o kterém jsme vždycky snila, jen jsem nevěděla, že existuje. Jak pro hráčku, tak pro potenciálního tvůrce. Napsali jsme s Tomášem nějaké ty knížky a Tomáš natočil pár filmů. Ale nebyla tam nikdy tak silná zpětná vazba od okolí, jako jsme zažili na larpech. A hrozně jsme o ni stáli. Pak se někde Tomáš před známými zmínil o Albigenských a oni se tak zasnili a řekli, do by bylo pěkný, kdyby to byl larp. A bylo to.

Nebylo to tak jednoduchý, ale věděli jsme, že tohle musíme dotáhnout do konce. Nakonec to (snad) dobře dopadlo, hra má za sebou premiéru, vychytáme největší kiksy a už se těšíme na reprízu. Jeden z hráčů mi řekl, že jsme larpoví zelenáči a že si dost troufáme. Má pravdu. Na druhou stranu, oči začátečníka jsou doširoka otevřené a všimnou si i stezek, po kterých by se zkušený larpový harcovník možná ani nezkusil vydat. Tak jsme to udělali. A asi dobrý.

Gabča, 12.11.15

post

Co se kde posralo

Tak nejdřív jsme podcenili čas na přípravu, naplánovali jsme první běh na květen, neobsadili jsme ho a museli ho zrušit. V ten moment nám řekla paní kastelánka na Sovinci, kde jsme chtěli hrát, že nás na Sovinec nepustí. Dobře.

Hledali jsme další objekt. Adam Pešta poradil Lipnici, dělala se tam Porta Rossa a fungovalo to. A fungovalo to i teď.

Nejdřív jsme byli na přípravu tři. Pak se třetí člen výpravy rozhodl radikálně změnit životní styl, odstěhoval se z Prahy a celkem logicky na Albigenské neměl čas. Nevadí, na Legiích jsem se seznámila s Katoo Pirklovou a když jsem jí jednou vyprávěla na čem děláme, vypadly z ní na první dobrou asi tři zápletky, tak mi bylo jasné, že máme třetího do party.

V srpnu bylo do Albigenských tři měsíce, tak akorát, aby už byla spousta věcí hotová. Už jsme měli i přihlášené hráče, teď už jen udělat předvýběry.

Jednoho slunečného pondělního rána mi zavolala moje švagrová, jestli u nás není můj brácha. Nebyl, co by u nás dělal? Nebyl ani nikde jinde. Následovalo týdenní celostátní pátrání, úzkost, strach a nakonec finále. Můj bratr se rozhodl odejít a my jsme to museli přijmout. Psala jsem seznam smutečních hostů a do toho jsem rozdělovala postavy. Z tohodle týdne si nepamatuju skoro nic.

Je to tragédie ale život jde dál. Pokračovali jsme v práci, finalizovali role, dovymýšleli zápletky. Pak se někdy v září Tomášovi udělalo zle a sobotu jsme strávili na pohotovosti. Následovaly tři týdny každodenních cest do nemocnice a zpátky. Infuze, kyslíkové stany, vyšetření, panika, obavy o zdraví. Dobrý, zvládli jsme to. Tomáš neslyší na jedno ucho, ale s tím se dá žít. Albigenští se blíží, to dáme.

Poslali jsme postavy, zjistili, že se na hradě nedá vařit. Bohudík za kuchařky, které zcela samostatně poptaly kuchyň v okolí a zařídily se. Holky, jste skvělý.

Pak už jen odpadli nějací hráči (jednu roli jsme obsazovali třikrát, jak je tohle možný?), ale s tím se počítalo a pak už nás měl bůh rád a dovolil, aby se to stalo. Aby se Albigenští po osmistech letech zhmotnili.

Díky. Fakt díky. Chci tuhle hru dělat, protože ji miluju. Miluju ty postavy všechny, dobré, křivé, zásadové i přelétavé. Díky, že nám umožňujete vidět je na vlastní oči.

Gabča, 12.11.2015

Proč larp a proč albigenští?

12190121_1057047330986205_5254493844864067624_nProč jsme se pustili do larpu, trochu vysvětluje Gábi v blogu na http://albigensti.cz/jak-nas-to-napadlo/.  I když za mě je to spíš takový spouštěcí moment. Trigger. Za ním jsou síly související s tím, že hodně píšu (a sedím často celé dni sám u kompu). A přitom jsem tak rád mezi lidma. A (stejně jako všichni) potřebuju zpětnou vazbu, reflexi, vidět, že si někdo všiml, že jsem ty desítky hodin u kompu proseděl a možná něco smysluplného udělal. A takové pozitivní reflexe se mi hrozně nedostává. Svět larperů se mi docela zalíbil, protože je to hravé prostředí, kde nejde o peníze, ego, prestiž (aspoň jsem si toho nevšiml) a je to prostředí velmi vlídné a přátelské. V pravém protikladu k prostředí filmu. Je to zvláštní, protože larp je takový divný film, který jeho autor nikdy neuvidí. Ale pocitově je to přesně obráceně. Ale už bych se asi moc zakecal, možná by stačilo říct: Děláme to, protože je to fajn a baví mě (nás) to.

A proč albigenští? Na tuhle otázku neumim úplně odpovědně odpovědět. Do Carcassonne jsem se zamiloval poprvé když mi bylo asi 12 a za celé svoje kapesné jsem si koupil České hrady od Menclové. S obavou, že pohádkové Carcassone nikdy neuvidim naživo. Takže hned jak to jenom trochu šlo, jsem tam vyrazil. Naživo je to ještě lepší než na všech fotkách.

Kdy jsem poprvé potkal středověké gnostiky a jejich katarskou herezi, už úplně jistě nevim. Asi když jsem o středověku učil a chtěl jsem co nejvíc pochopit nejrůznější myšlenkové směry. A ještě silnějším spouštědlem byla možná doba, kdy jsem psal knížku Králův Havran. To pro mě bylo docela šílené životní období a odskoky, kdy jsem večer před spaním otvíral notebook a psal do něj příběhy knížete (pozděj krále) Theie a durynské princezny Lukarin, byly takový příjemný  útěk od reality. Na dvoře krále Totily jsem poprvé potkal ariány a také gnostiky a celé období ranného křesťanství. Vzniklo při něm Mariino evangelium i touha dát ho do nějakého většího rámce. Když jsem v tom příběhu sledoval, jak Lukarin odplouvá na západ k břehům někde u Narbonne, došlo mi, že stará okcitánská legenda o původu rodu Trancevel se nejspíš vztahuje právě k téhle dvojici. Ta knížka má pokračování, i když ho zatím (nejspíš) znám jenom já. Když jsme nahrávali šíleně praštěné a úchylné CD s hudbou ze dvora krále Totily, část jsme ho natáčeli právě v Languedoku.

Postupně ve mně ve vlnách přichází touha napsat tu knížku (tuhle touhu mi zahání strach, jestli to někdo bude číst, když vim, kolik času a energie by mě to stálo), touha natočit o tom film (kdy mě zastavuje hrůzné vědomí, kolik by to stálo peněz, o kterých zkušenost říká, že se vlastně skoro nedají sehnat). A larp jsme zvládli. Je to takový film pro 40 hráčů. Když ho uvedeme tisíckrát, bude to docela hezká návštěvnost, pro takovýhle těžký filmový žánr. Ale možná způsobí něco, co se přes plátno nedá sdělit. Možná že larp je takové kino budoucnosti: Jeho výhodou je, že všechno je v něm svým způsobem doopravdy, hmatatelné, s opravdovými emocemi. A to při vší úctě nezvládá ani Peter Jackson s rozpočtem půl milliary dolarů.

Ale těch keců je fakt zbytečně moc: Všechno zapomeňte, dělám to proto, že mě to baví. Albigenskými se zabývám proto, že sám jsem heretik na pomezí gnóze a buddhismu a je to výborné alibi si poplakat a svést to na příběh někoho jiného.

Tomáš 13.11.15