Co se stalo předtím, než začne náš příběh, aneb historie albigenských, která předcházela naší hře.
Aby se vám dobře četlo, máme tu pro vás hudební navštívenku.

Co se stalo předtím, než začne náš příběh, aneb historie albigenských, která předcházela naší hře. Možná byste si rádi přečetli nějakou knížku související se hrou. Hra není na motivy žádné knížky, ale v nějakých knížkách se dá o něčem dozvědět.

• Mírně naivní beletrie Byli jsme katary od Arthura Guirdhama. Je to hezké startovní čtení, ale myslím, že ti kdo hru hráli, o věci vědí už mnohem víc než autor knížky.
• Kataři od Anne Brenonové. Ale je to čistá, suchá, nepatrně tendenční (protikatarská) historická knížka, ze které se můžete učit ke zkoušce. Její problém je, že obsahuje hodně už překoaných informací. Podobné je to s knížkou Středověké hereze od Malcoma Lamberta. V ní je o katarství docela velká pasáž, ale on jako protestant nemá rád ani katary ani církev, takže pro nás to není ani nestranný ani moc relevantní zdroj.
• Krátce potom, co jsme poprvé uvedli larp Albigenští, vyšla knížka Montaillou, okcitánská vesnice v letech 1294–1324. od Emmanuela Le Roy Ladurie. (Zdravíme Monique) Nejdřív jsme si mysleli, že od nás autor opisoval, někteří hráči si mysleli, že my jsme naopak opisovali z knížky. Ve skutečnosti jsme jen oba čerpali ze stejných pramenů. Příběh knížky se odehrává pár desítek let po našem příběhu, ve vesnici, která se objevuje i v naší hře a leží coby kamenem dohodil od Quillanu. Je to populárně naučná knížka, nikoli beletrie, ale zato je to obsahově výborný popis celé atmosféry té doby a místa. Tohle určitě můžeme doporučit.
• Evangelium neznámého Boha a Píseň o perle od Jana Kozáka. Není to o katarech jako takových, je to o myšlenkových kořenech jejich víry a chce t už trochu ponor do filosofie. Pak je docela obsáhlý zdroj starých textů v knížce Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy (J. Dus a P.Pokorný, vydal Vyšehrad). Ale to je obojí pro ty, co opravdu chtějí pročítat duchovní texty a třeba srovnávat si je s tou „naší“ Biblí.
• Nedávno vyšla knížka Pokřtění ohněm od Davida Zbírala. Je to odborná knížka a skvělé je, že jsou tu citace z dobových textů se spoustou opravdu detailních informací o katarech, z nichž některé byly znovuobjevené docela nedávno a v třeba v době psaní Albigenských nebyly známé natož přeložené. Takže občas jsou tu některé věci kolem víry, obřadů, katarské společnosti atd. popsané přesněj než jsme tušili že se někdy dozvíme.
• Raděj přidávám varování, co nemá smysl: S náměty týkajícími se katarů laškuje ve svých detektivkách Dan Brown. Ty ideálně vynechte, on tak trochu vykrádá různé okcitánské legendy a míchá z nich guláš, ze kterého milovníkům historie, víry i katarů vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Podobně je to s románem Děti grálu od Petra Berlinga. Tam jsou historické voloviny standardem jeho psaní a evidetně nikdy v životě nebyl na místech, o kterých píše.
• Rádi bychom vám doporučili nějaký relevantní film, který ty věci přiblíží a nevyrobí z toho úplný nesmysl, ale nic takového neexistuje. (Někdy v padesátkách vznikl ve Francii film Montsegur, ale je to takový romantický ne úplně povedený odvárek toho, co u nás točil Vávra o Husitech, spíš než o katarech se tu dovíme o stavu poznání historie v padesátkách, takže to bych raděj nepočítal).
• Eistuje něco mezi deskovkou a RPG Montsegur, máme ji jako cestovatelskou trofej, možná někdy zkusíme přeložit, ale neručíme, že to za to stojí, trochu o tom pochybujeme.

A kdo si něco chcete přečíst přímo tady, tak tu je trocha historie, která předcházela naší hře.

Svět Occidentu

Occident je země na jihu Francie – Provance, Langued´Oc, Auvergne, Aquitánie… ale kulturně sem patří i „španělská“ Katálánie. Je to svět slunce, vína, Středomoří… Země jazyka ´Oc. Koneckonců okcitánštinu (či provensálštinu) dodnes považuje za svou mateřštinu asi 9,5 milionu lidí a blízce příbuznou katalánštinu asi 7 milionů. Chtěli-li bychom na okcitánštinu hledět jako na nářečí francouzštiny, klidně bychom také slovenštinu mohli považovat za nářečí češtiny či dokonce češtinu za nářečí polštiny.

Je to země úrodná – kam se podíváte, vidíte vinice… Asi i proto se tu kultury Říma, Gallů, Řeků i Féničanů prolnuly v pestré směsici. Jezera a svatyně v Pyrenejích patřily k posledním místům, kde svá sanktuária ilegálně provozovali druidové, a to nejen po rozšíření Impéria a zákazu činnosti druidů v prvním století po Kristu, ale i po rozšíření křesťanství. V pátém století přišli ariánští Gótové a pak na chvíli dokonce Arabové… Gótové sice byli křesťany, ovšem neuznávali svatou trojici a božský původ, výjimečnost Krista, tedy řekněme že byli menšinovou skupinou mezi křesťany. Navíc zdejší intelektuální nobilita se hlásila ke gnózi – a to snad už od dob druidismu a Pythagora (6. stol. př. Kristem). Ve městech žily početné židovské komunity a kult Mithry tu během 4. a 5. století předběhl šíření křesťanství… Lidé se tu naučili být tolerantní, zvykli si na vlny imigrantů různých jazyků, kultur a vyznání. Z odlišné víry souseda si nikdo moc nedělal.

Zdejší páni – hrabata Toulouse stejně jako jejich vzdálení příbuzní, carcassonští Trencavelové byli ke katolickému křesťanství vcelku lhostejní a byli víc než tolerantní k jiným vyznáním. Snad proto, když v Byzanci v 10. století vyhnali početnou komunitu bogomilů (což byli manichejští gnostici), část jich prý zamířila sem, do Occidentu. Řada historiků je považuje za duchovní inspirátory či aspoň rozbušku katarského hnutí.

Aby to nebylo jednoduché, po některém ze svých předků prý byli podle rodové tradice vikomti z Carcassa i potomky Ježíše Krista a Marie Magdalské, v přímé linii. Říkáte si, dost silné kafe, hned na začátek, ovšem všechno, co prokazatelně víme, to podporuje. Marie Magdalská po Ježíšově (smrti?) odešla s Josefem Arimatejským na druhý konec Impéria, tedy právě sem. Marii Ježíš žádal o střehnutí Života… a podle pověsti právě Josef Arimatejský ukryl a opatroval Svatý Grál. Tedy číši s krví Ježíše. A není takhle náhodou Ježíšovo dítě nádobou s jeho krví, tedy Svatým Grálem? Určitě znáte, jak na obrázku vypadá děloha… Nakreslete si někdy vedle ní Grál, jak ho znáte z mnoha obrázků… A samotný obrat San Gral považují mnozí za kryptogram Sang Réal, neboli královská krev.

Během středověku tu krystalizovala vytříbená kultura. Když se nudil český kníže, vyjel s družinou na lov, francouzští šlechtičtí mladíci vybíjeli svou energii v pravidelných turnajových kláních… okcitánský šlechtic vzal loutnu či harfu a šel skládat hudbu pro své sonety. O českém králi Václavu II. se traduje, že byl hudbymilovný a ne jeho dvoře žili hned 3 profesionální hudebníci. Pán hradu Puivert v Pyrenejském údolí jich měl 8… To byl jiný svět. Co šlechtické sídlo, to lázně. Co pán, to trubadúr. Elegantní pěvec milostné, frivolní, trochu nemravné, ale rozhodně galantní a citlivé poezie. Trubadúři nebyli žádní chudí potulní pěvci. To byla nobilita, za své hovoří, že ve výčtu nejslavnějších trubadúrú najdeme akvitánského vévodu Guillama či jeho vnuka Richarda Lví Srdce.

Teprve jako protiklad, negace trubadúrské poezie, se z Paříže během 13. stol začala šířit vlna truvérů. Pěvců oslavných písní, ve kterých není hrdinou elegán svádějící dceru souseda, ale Bohem seslaný hrdina obětující se pro vznešené ideály. I nám známá verze pověsti o králi Artušovi a svatém grálu vznikla proto, aby přegumovala katarskou verzi pověsti o grálu.

Samotná šlechtická sídla Occidentu byla tolik nepodobná sídlům panstva ve střední Evropě – nikoli hrad tyčící se kdesi na skále nad panstvím, ale většinou rozlehlý pohodlný palác uprostřed města či vesnice. Jestli se ten pojem hodí použít – vesnice v Occidentu je totiž dodnes vlastně mini-městem. I když má jen tři ulice a sto obyvatel, stále z nich máte pocit, že jste ve městečku, ne na venkově.

Hrabství v Toulouse nebylo svým uspořádáním daleko „republikánským“ Benátkám – hrabě byl sice hlavou „státu“, avšak nejvyšší moc neměl on, ale sbor 24 kapitulářů, volených konšelů. Nikde jinde než v Occidentu nemohl publikovat Arnald z Carcassécu svůj zákoník manželských práv, v němž žena je rovna muži, tak jako on má právo na nevěru, a má právo na pomstu při omezování svých práv. Ptáte se, jak je to možné ve středověku? Absurdní?

I ve výtvarném umění jasně poznáte, co vzniklo na slunném jihu a co na severu. „Jižanské“ románské umění hýří barvami, tvary, pohodlím. Románský chrám dvanáctého století je pestrým „komiksem“ biblických příběhů. Svítí radostí ze života. Severofrancouzská gotika je přísná, strohá, jednoduchá. Vyzařuje z ní pokora před všemohoucím Bohem.

Hrabata Toulouse stejně jako vikomti Carcassonne Trencavelové byli ke katolickému křesťanství vcelku lhostejní; aby nebyly problémy hlásili se k němu, ale byli víc než tolerantní k jiným vyznáním. Jistě i proto, když v Byzanci v 10. století vyhnali početnou komunitu bogomilů (což byli manichejští gnostici), ti zamířili sem, do Occidentu. A rozšířilo se tady specifické vyznání – katarství – které křesťanství vykládalo skrze gnózi. Kataři neměli církev ani žádnou hierarchickou strukturu. Ovšem byli cokoli jen ne anarchisté. Vždyť ke katarství se hlásila většinou místní šlechta a inteligence. V pomyslném čele katarských komunit byli „Dobří křesťané“, což přeloženo do nám srozumitelné řeči znamená mystici, komu něco říká realizovaní. K víře spíš lhostejná většina se hlásila ke křesťanství… což vlastně většinou znamenalo ke katarství. Sami kataři se nesnažili o nějakou revoltu, vlastně byli spíš pro obnovu křesťanství v duchu původního Ježíšova učení, od kterého se církev zcela odchýlila. Gnostičtí „biskupové“ se odvolávali na evangelium – a to na evangelium těch, kteří Ježíše znali a byli jeho přímými žáky.

Kataři

Kataři bývají nazýváni i albigenskými, podle města Albi; přestože se k hnutí hlásili lidé i v Porýní či severně od Loiry, svou základnu mělo tady. Původ pojmu katar zavedli cisterciáci a měl spíš hanlivou příchuť. Jeho etymologie není zcela jasná, většinou se odvozuje od řeckého pojmu katharsis. Tedy katarze, očistné duchovní znovuzrození. Nabízejí se i jiné etymologie, většinou však jde o spekulace z 19. stol. Sami „kataři“ toto označení nikdy nepoužívali, považovali se docela prostě za dobré křesťany, dobré muže a dobré ženy.

Co znamenalo být dobrý křesťan? Jak přesně byly katarské zásady a základy víry formulovány, nevíme. A to přesto, že je máme v mnoha spisech podrobně popsány… ovšem tam se dostaly z inkvizičních spisů. Je to jakobyste Marťanovi chtěli vysvětlit, co se skrývá pod pojmem demokracie a dali mu proto k prostudování příručku gestapa, ve které jsou vybrané výpovědi zatčených, a která byla vytvořená jako instruktážní brožurka pro odhalování dalších podvratných živlů. Konečně, vzhledem k neexistenci centrálně řízené církve, je pravděpodobné, že jednotliví mystici se lišili v tom, co říkali (aniž by jim to vadilo, protože jim nešlo o jednotu názorů, ale o hledání Boha), a žádná jednotná katarská věroučná doktrína neexistovala.

V pomyslném čele katarských komunit byli „Dobří křesťané“, později nazývaní parfait [parfé]. Mystici, realizovaní lidé, duchovní učitelé. Kataři se nesnažili o nějakou revoltu, jejich hnutí bylo zcela nepodobné našemu husitství. Byli spíš pro obnovu křesťanství v duchu původního Ježíšova učení, od kterého se církev – z velké části vinou působení Pavla z Tarsu – odchýlila. Gnostičtí učitelé se odvolávali na evangelium – a to na evangelium těch, kteří Ježíše znali a byli jeho přímými žáky. Což byl Jan, Filip, Marie a hlavně Tomáš. Dlouho jsme byli přesvědčeni, že poslední tři evangelia buď nikdy neexistovala, nebo už jsou nenávratně ztracena. Jejich fragmenty se našly až v padesátých letech při objevu esejské knihovny v Kumránu (Izrael) a později při vykopávkách knihovny v egyptském Nag Hammadí.

Kataři, stejně jako všichni gnostici, nepřijali většinu křesťanských dogmat formulovaných nicejským koncilem r. 325. O Boží trojici otevřeně hovořili jako o vykonstruovaném nesmyslu, nepochopeném obrazu. Trvali na neoprávněnosti existence samotné církve, neoprávněnosti prosazování jediné víry a poukazovali na chybnost mnoha odchylek, které křesťanské učení učinilo od původního učení Ježíše. Lidská duše je podle gnóze věčná, je částí Boha, jeho vtělením. Lidská duše obsahuje Boží jiskru, Ducha. Svou božskou jiskru může každý objevit jen sám, vlastním duchovním růstem. Nepotřebuje k tomu ani kostely, ani oltáře, natož církev.

Pro gnostika nepřijatelná myšlenka, že Ježíš je něco víc než normální člověk, protože každý člověk v sobě má božskou jiskru. Stejně tak i Ježíš. Jen Ježíšovi se ji podařilo realizovat a poznat. Křesťané vytrvale označují katarské učení za dualistické. Pro gnostika je ovšem dualistické katolická doktrína, která odděluje lidskou duši od Boha. A kdo odděluje je Dia-Bolos; neboli Ďábel. A (katoličtí) křesťané byli těmi, kdo se nechal obelstít a slouží mu. Dokonce vybudovali církev, která se považuje za prostředníky mezi tím, komu říkají Bůh a člověkem, přesně podle obrazu falešných proroků.

Část katarů viděla původ nesnází už v okamžiku, kdy tento „pseudobůh“ uvěznil Ducha v hmotě, v těle. Tedy když stvořil Adama a nechal ho zapomenout na jeho božství. Ba co víc, když Adam s Evou snědli plod ze stromu poznání a uvědomili si, že byli podvedeni, nazval toto poznání hříchem a vyhnal je z „Ráje“. Viděli nutnost vrátit se „k Adamovi“, momentu vtělení, a tam napravit chybu.

Aby to nebylo jednoduché, podle rodové tradice byli Trancevalové, vikomti z Carcassa, potomky Ježíše a Marie Magdalské v přímé linii. Marie Magdalská podle této legendy po Ježíšově smrti odešla s Josefem Arimatejským na druhý konec Impéria. Tedy právě sem, do Languedocu. Marii Ježíš žádal, aby střežila Život. Podle pověsti ukryl a opatroval Josef Arimatejský Svatý Grál, číši s krví Ježíše. Tedy Ježíšovo dítě. Určitě znáte, jak na obrázku vypadá děloha… Nakreslete si někdy vedle ní Grál, jak ho znáte z mnoha vyobrazení… A samotný pojem San Gral považují mnozí za kryptogram Sang Réal, neboli královská krev.

Ovšem legenda o grálu, největším pokladu katarů, může mít i jiná vysvětlení. Grálem mohlo být consolamentum, cosi jako zasvěcení, předávané položením ruky (mistra) na srdce (žáka) v nepřerušené linii počínající Ježíšem. Katarští „dobří křesťané“ se považovali za přímé následovníky Ježíše, kdy žák získává zasvěcení osobně od učitele a osobně ho předává dál. Grálem může být i samotné gnostické poznání naší jednoty s Bohem. To už nikdy nezjistíme.

Samotné consolamentum patřilo k nejdůležitější svátosti dobrých křesťanů. Byl to okamžik katarze, duchovního znovuzrození. Okamžik, kdy se člověk dostane na stupeň duchovního vývoje, na kterém přestává lpět na hmotném světě. Stává se parfait, tedy čímsi srovnatelným s buddhistickými svatými muži (ačkoli mezi parfait byly i ženy). Člověka, který přišel do styku s jógou a buddhismem zaráží jeho názorová podobnost s gnózí. Není tedy vzácné slyšet názor, že se Ježíš s buddhistickými názory setkal, a křesťanství je vlastně jen doklad jeho nepodařené snahy přivést Židy k buddhismu.

V souvislosti s životem parfait bývá uváděna řada pojmů a většinou s naprostým nepochopením jejich obsahu. Bývá zmiňována askeze a odříkání. Za esenci askeze bývá uváděna endura – přísný dlouhý půst, který vedl k sebevraždě. Už samotné přísné vegetariánství bývá považované za příklad odříkání. Pravda je však zcela odlišná – vegetarián si maso neodříká, on nemá potřebu maso jíst, či dokonce mu maso zapáchá a vyhýbá se mu ze zcela neasketických důvodů. Naopak, jí to, co mu chutná, co mu působí radost a o čem ví, že jeho tělo (i duši) udržuje v čistém a zdravém stavu. Stejně jako nekuřák nestrádá tím, že nekouří, protože nemá potřebu kouřit a cigarety mu zapáchají. Gnostik (stejně jako buddhista) nebojuje proti tělu, ale stará se o něj tak, aby „dobře fungovalo“ a nepřekáželo svými nemocemi a stárnutím. Chápu, že pro kuřáka pojídajícího vepřový bůček je to těžko pochopitelné, ale je to tak.

Endura byla dlouhým dobře promyšleným postem, ke kterému přistupovali umírající nebo vážně nemocní, a který jim umožňoval v klidu a bezbolestně odejít ze světa, přičemž mnoha z nich pomohl k vyléčení. Dodnes je znám 42 denní půst, který v mnoha případech zcela zastaví rakovinné bujení. Endura nebyla obětí, odříkáním. Byla cestou pro lidi, kterým vyhovovala.

Většinu prostých lidí pro víru nezískávaly složité duchovní otázky, ale život parfait. Prostý přímý život nelpící na majetku. Parfait neboli, jak je cisterciáci posměšně nazývali Dokonalí, byli střídmí, nelhali, nejedli maso, nezabíjeli, nekradli. To byly hodnoty jimiž snadno převyšovali katolické duchovní. Byli přísnými vegetariány, respektovali principy nenásilí – a to nejen mezi lidmi, ale i ke zvířatům. Boží příkaz Nezabiješ důsledně respektovali – vůči lidem, zvířatům, a k vlastnímu neštěstí později i vůči křižákům. Katarští šlechtici žili mezi lidmi, katarští duchovní se nepovažovali za prostředníky, za „lepší“ věřící, ale za učitele. Za ty, kteří jdou po stejné cestě, jen na ni vyšli o něco dříve. Církev byla v Occidentu nenáviděna i pohrdána – její představitelé žili nemorálně a v přepychu.

Francie v době katarských válek

Ve Francii vládl Filip II. August. (v době naší hry jeho vnuk Ludvík IX „Svatý“)

Rozpoutal válku s anglickým králem Richardem a potom s jeho bratrem Janem, protože ti kromě Británie vlastnili i Normandii, Bretaň, Akvitánii… tedy ta žlutá území.

Závistivě koukal i po Languedoku, protože to bylo velice bohaté hrabství na jihu. Jenže to nepatřilo Francii, ale bylo součástí Aragonského království. A aragonský král byl křižák a miláček papeže, takže vzít mu je jen tak nešlo, navíc na to neměl peníze. A tak vymyslel plán: Poukáže na to, že na jihu žijí odpadlíci od víry, papež mu schválí křížovou výpravu (její účastníky nebude muset platit) a získá jih zadarmo.

Dominikáni a inkvizice

Náznaky katarských myšlenek se ozývaly již v historii – víme, že zpovědník francouzské královny zavrhoval Trojici a pojem hříchu (natož dědičného), a byl roku 1022 spolu s kanovníkem katedrály upálen. V roce 1030 se v Remeši konal první koncil namířený proti katarům. Bylo doporučeno prokazovat jejich vinu či nevinu tím, že jim dali podřezat kuře – kataři totiž odmítali prolévat krev. V roce 1163 se v Kolíně dva kataři veřejně přeli s dr. Eckbertem, ovšem pak je upálili. A jen o čtyři roky později se konal (ilegální) „katarský“ koncil v Saint-Félix de Caraman, na kterém se sešli katarští mystici a duchovní, aby debatovali o otázkách víry „po svém“. Koncil byl  jasným signálem, že západní církev stojí na pokraji vlastního rozpadu. Situace se vyhrotila. Přitom církevní činitelé v Occidentu patřili mezi nejspustlejší, nejhamižnější a nejrozežranější v Evropě. Byla to jedna z příčin masového nezájmu o (katolické) křesťanství. Žádná vzpoura, chaos a násilí. Žádný odpor proti církvi, lidé ji jen mnohem viditelněji začali ignorovat…

Toho si dobře všiml celkem neznámý Dominik Guzmán. Snažil se lidi v Occidentu přesvědčit k odklonu od katarství a nakonec se obrátil na papeže s žádostí o schválení vzniku nového církevního řádu. Jeho příslušníci měli žít v chudobě a stejně jako parfait být osobním příkladem. A krom této „osvětové“ aktivity měli provádět i cosi jako inspekci v církvi. Slovní hříčka, která z DOMINICANUS učiní CANUS DOMINI, neboli PSI BOŽÍ, jakoby vysvětlovala vše.

Řadě dominikánů byl svěřen výkon církevního soudu, později zvaného inkvizice. Jak v tom fuguroval svatý Dominik, není úplně jisté. Je totiž pravděpodobné, že tohle vůbec neměl v úmyslu. Jeho programem bylo skutečně jít příkladem a dělat osvětu mezi prostými lidmi. A jestli chtěl něco kontrolovat, tak ne správnost víry obyčejných lidí, ale správnost chování představitelů církve na všech úrovních. A je docela dobře možné, že byl nešťastný z toho, v co se dominikánský řád proměnil.

Dominikáni nejprve ale skutečně kontrolovali církevní hodnostáře, pracují-li tak, jak mají. Když našli důkazy o nepravostech, oznamovali to papeži, který se v řadách languedocké církve pokusil udělat průvan. Nepříliš úspěšně. Církev pořádala veřejné disputace, na nichž se zástupci Říma přeli s katary a ke zděšení církevních kruhů, zpravidla utržili porážku. Agitace měla účinky doslova kontraproduktivní. A tak s papežskými začali chodit vojáci a po skončení disputace byli oponenti katolických teologů pravidelně pozatýkáni a upáleni. Tím samozřejmě skončil jakýkoli dialog a spustil se řetěz násilí.

Křížová výprava

Když nepomohl nátlak církve na hraběte z Toulouse, aby zjednal nápravu, byla počátkem června 1209 vyhlášena křížová výprava. Tedy už ne proti muslimům kdesi za mořem, ale proti křesťanům přímo uprostřed západního světa. Úspěch tažení byl impozantní i hrozivý současně. 22. července stanulo vojsko křižáků po obsazení hradu Beaucaire a města Montpellier před Beziérs. Obyvatelé byli vyzváni, aby vydali katary a ušetřili město obléhání. S podivem se z kronik dovídáme, že ke katarství se hlásila jen asi pětina obyvatel, ostatní se považovali za římské katolíky. Radní města se však nehledě na hrozivou sílu vojska pod hradbami shodli na tom, že budou společně obhajovat principy svobody vyznání a občanské sounáležitosti. Můžeme se jen dohadovat o tom, jak bychom se dnes jako společnost dokázali zachovat my, a byli-li bychom ochotni hájit stejně odhodlaně své menšiny. Kdo ví, jak by obléhání dobře opevněného města pokračovalo, kdyby nedošlo k trestuhodné lehkomyslnosti oddílu obránců. Ti když viděli nerozhodnost křižáků, vyrazili do útoku na křižácký tábor. Vojevůdci křížové výpravy okamžitě pochopili svou šanci, měšťany obrátili na útěk a otevřenou branou zaútočili na město.

Následoval jeden z nejtemnějších okamžiků našich dějin – traduje se výrok cisterciáckého opata Arnaulda Amauryho, který jako duchovní autorita výpravy na dotaz velitele vojsk „Jak máme poznat, kdo jsou kataři a kdo katolíci?“ prý odpověděl „Zabte je všechny, Bůh už si své najde.“ Ať to skutečně řekl, či jde jen o legendu, skutečně došlo k totálnímu masakru všech obyvatel města, tedy k povraždění asi 20.000 lidí. Vzhledem k počtům tehdejší populace je řádění křižáků v Beziérs srovnatelné snad jen s náletem na Drážďany či Hirošimu. Kraj obešla hrůza, tím spíš, že o dva dny později už křižáci stáli před Narbonne a 2. srpna večer rozložili svůj tábor pod hradbami Carcassonne. Zatímco část vojska za letních veder obléhala město, Simon de Montfort, nejvýraznější z vůdců výpravy, napadl Saissac, Montréal, Fanjeaux, Limoux a Albi.

Když situace byla evidentně beznadějná, nabídl obléhatelům pán Languedoku Raymond-Roger Trencavel sebe, ušetří-li město. Křižáci souhlasili, obratem však vikomta obžalovali z několika zločinů, narychlo odsoudili a 10. listopadu zavraždili. Ani slib daný vikomtovi nedodrželi – okamžitě po kapitulaci města Carcassone zpustošili. Obě jeho předměstí lehla popelem a už nikdy nebyla obnovena. Ti, kteří jejich řádění přežili, raději odešli a založili Nové město za řekou.

Po kapitulaci Carcassone se Simon de Montfort právem cítil na koni – vyplenil ještě panství Foix patřící vedlejší větvi Trencavalů. Dosáhl svého triumfu a církev mu dobytou zemi slavnostně svěřila v léno. V následujícím letech neustával v dobyvatelských aktivitách. Po zničení města Minerve napadl centrum kraje – Toulouse, a to pod pohrůžkou, že dopadne stejně jako Beziers či Carcossonne, kapitulovalo. Napříště se tu usadili dominikáni a pro katary se jméno města stalo synonymem církevních soudů a plápolajících hranic.

Po prvotním šokujícím nástupu křižáků svitla jihu naděje – arragonský král Petr II., byl lenním pánem Toulouse i Trancevalů, a Montpellier zpustošené křižáky bylo dokonce věnem jeho manželky. Patřil mezi nejvěrnější opory církve – byl korunován samotným papežem v Římě a byl opěvovaným vítězem nad muslimskými Mohadity. Montfortovo tažení i ovládnutí kraje prohlásil za nelegitimní a vytáhl proti němu s vojskem. Přidali se k němu obyvatelé řady zdejších měst a Montfort měl poprvé důvod ke strachu. K bitvě došlo na pláni jižně od Toulouse, nedaleko Muretu 12. 9. 1213. Petr Arragonský posílený místními dobrovolníky a toulouskými měšťany velel vojsku čítajícímu kolem 20.000 pěšáků a asi 2.000 rytířů. Simone de Montfort měl k dispozici pěchotu o síle asi 2.000 mužů a asi 800 rytířů. Rozdíl byl však v tom, že francouzská armáda byla tvořena dobře vycvičenými a otřískanými profesionály, zatímco většina pěších sil arragonského krále se nikdy otevřeného boje nezúčastnila. Stejné to bylo s jízdou – francouzští železní rytíři patřili k evropské elitě. A tak není divu, že když Montfortovi obrněnci zastavili první nadšený útok spojenců, daly se davy vyděšených Toulousanů i vesnických dobrovolníků na útěk. Následovala srážka obou jízd, ve které Francouzi prokázali naprostou převahu. Král Petr v následující řežbě padl a jeho vojsko bylo rozprášeno.

O osudu katarů tím bylo rozhodnuto. A to přesto, že ozbrojený odpor pokračoval ještě několik let a Simon de Montfort musel opakovaně dobývat již jednou dobytá města, poté co měšťané povstali. Při jednom takovém boji byl pod hradbami Toulouse 25. 6. 1218 zabit. Traduje se, že ho z praku zasáhla kamenem křehká žena bojující na hradbách.

Jakmile se zpráva o jeho smrti rozkřikla, Languedok povstal. Rok 1224 byl ve znamení naprostého nezdaru křižáků. Simonův syn Almarich z Montfortu uprchl na sever a svá privilegia věnoval francouzskému králi Ludvíkovi VIII.

Když utichly zbraně křižáckých armád, do Toulouse se vrátil hrabě Raymond VII., který si u papeže Honoria III. vyprosil dostatečným pokáním a sebeponížením milost. Církev přestala podporovat křížovou výpravu… avšak jen do koncilu, který se rok 1225 konal v Bourges zcela pod taktovkou francouzského krále. Byla vyhlášena nová výprava a do jejího čela byl církví dosazen sám Ludvík VIII., syn Fila II. Augusta. Tažení však bylo přerušeno sotva začalo, mladý král následujícího roku zemřel a vlády se ve jménu svého maličkého syna, Ludvíka IX., jako regentka chopila královna – Blanka Kastilská. Spor s hrabětem Toulouse byl urovnán diplomaticky – jediná dědička Raymonda VII. se stala ženou bratra francouzského krále a jednou z podmínek bylo, že nebudou-li mít dědice, připadne hrabství Toulouse koruně… a tak se i stalo. Trencaveové byli vyhnáni a Languedok „převzal“ francouzský král od Montforta. Právně se tedy celý jih stal francouzským lénem.

Blanka Kastilská byla cokoli jen ne domácí putičkou. Kdo čekal, že za jejího regentství bude volněji, přepočítal se. Vnučka Eleonor Aquitánské a Jindřicha II., tedy neteř Richarda Lví Srdce (a Jana Bezzemka), se stala nejfrancouzštější královnou. Zavedla proti katarům drakonická opatření a propůjčila církvi dostatečné vojenské síly, aby byl Languedok pacifikován. Když byla v Paříži r. 1229 Robertem de Sorbone založena slavná univerzita, bylo jí vytčeno hlavní poslání – vzdělávat mistry v teologii tak, aby zabránili jakékoli odchylce od církevního učení. Přesto ještě roku 1234 byla v Toulouse udělována katarská svátost, zrovna v den prohlášení Dominika Guzmána za svatého.

Čtvrtý lateránský koncil

Byl svolán roku 1215 papežem Innocencem III.a svým způsobem to bylo završení jeho celoživotního díla. Pro církev to byla velká příležitost k sebereflexi a analýze příčin situace. Byla tu možnost ponechat prostor pro odstranění nedostatků ve vlastních řadách a pro dialog mezi různými proudy duchovního poznání. Udělat z církve živou platformou… anebo zkostnatělý mocenský aparát. Aparát, který se opírá o neměnná dogmata a všechny nekonformní činitele a hnutí postaví mimo zákon. Podíváme-li se na výsledky koncilu, šlo o šanci promarněnou.

Hlavním tématem se stal boj proti katarům. Přerostl však v událost, kterou bychom mohli označit za zlomovou z hlediska svobody myšlení v Evropě. Nejen proto, že opatření proti katarům byla doplněna dalšími, které byly obráceny proti Židům. Katolická církev na kncilu deklarovala svůj monopol na myšlení.

Když závěry koncilu zkusíme sumarizovat, zjistíme, že bylo stanoveno, že existuje jediný správný výklad Bible a víry. A to je ten, který je formulován církví. Aby nebylo pochyb, byla přijata teze, že papež je v otázkách víry neomylný. Kataři tak stanuli na místě psanců mimo zákon. Židé byli sice ušetřeni otevřeného pronásledování a obracení na víru, avšak bylo jim přikázáno žít ve vyhrazených ghetech, nosit označení, které by je na první pohled odlišilo od „pořádných“ lidí. Bylo zakázáno, aby vlastnili půdu (a tím tedy i aby mohli třeba sedlačit) a byl vytvořen seznam povolání, která nesměli vykonávat …a to byla skoro všechna.

Odboj

Kruté represe nutně vyvolaly odpor. Naplno se rozhořel v roce 1240, kdy se z exilu vrátil syn posledního Trencavela, sebral vojsko a šel se bít o své dědictví. Lidé v něm viděli doslova mesiáše. Proti armádě francouzského krále však neměl šanci. Byl poražen dříve, než osvobodil rodné Carcassonne.
Po ztrátě této poslední naděje nabyl exodus hromadného rázu. Kataři během celé války odcházeli do hor, pod ochranu několika nedobytných hradů – Quéribu, Peyrepertuse, Montséguru… Na samotném Montséguru žilo v posledních letech kolem tříset katarských Dobrých křesťanů a v době obléhání navíc asi pětset mužů najaté posádky (řada z nich byli pravověrní katolíci!). Podobné to bylo na dalších hradech. Komu ta čísla nic neříkají: Bylo tu nepředstavitelně přelidněno.

Obraně Montséguru velel Raymond z Perelly a jeho zeť Pierre-Roger z Mirepoix, byla tu Raymondova žena Corba, její matka Marquesia z Lantaru a Corbina dcera Esclarmonda… a řada další languedocké nobility. Obranné vrhací stroje konstruoval Bertrand z Baccalarie – inženýr a stavitel narbonnské katedrály.

Královští vojáci tu a tam podnikli tažení po okolí, kde pak loupili a vraždili, ale lidi z vesnic se před nimi většinou schovali, k obležení či útoku proti katarským hradům se nikdo neodvážil, a vesničané obránce podporovali a zásobovali. Montségurští vojáci přitom podnikali výpravy i do vzdáleného okolí a bojovali proti královským, a hlavně proti dominikány vedené inkvizici. 28. 5. 1242 taková mise pobila skupinu inkvizitorů v Avignonetu. Často se tyto výpravy popisují jako zoufalá msta, ale cílem zpravidla bylo zničení archivů inkvizičních protokolů, které mohly dominikánům sloužit k obvinění množství dalších lidí.

Po této události sem Ludvík IX. nechal poslat početnou armádu, která na podzim 1243 začala s obléháním.

Montsegur

Předhůří Pyrenejí a silueta Montséguru.

Pověst říká, že jeden z pánů Carcassonne měl šest dětí a tak zatímco prvorozený syn převzal vládu nad hrabstvím a Carcassonne, dalších pět dostalo „syny“ Carcassonne – tedy další hrady. Jedním z nich byl hrad (a vesnice) Foix. Pokud víme, byl založen roku 1046 a páni z Foix, lenníci a příbuzní hlavní větve Trencavelů získali i dnešní Montségur (doloženo listinně).

Kdy a kdo ho postavil? Občas se udává datum 1204 kdy Raimond de Pereille nechal na radu a žádost své ženy opravit opevnění (castrum) a přestavět (zpustlé) budovy na Puy de Montségur. To tedy znamená, že opevněný hrad tu stál už pěkně dlouho, protože zmínka dává tušit, že Montségur byl tou dobou vlastně zchátralou stavbou. Mimo to je zajímavé to datum – ta obdivuhodná žena řadu let před vypuknutím války tušila, že se k ní schyluje… Na druhou stranu tu máme svědectví archeologie – současná hradní stavba pochází až ze 14. století, poslední Dobří křesťané bránili nikoli tento hrad, ale castrum, což v Languedoku znamená opevněnou vesnici, byť na shodném místě. Základy některých budov „katarského“ Montséguru můžete dodnes vidět a zachycují je i plány současného hradu.

Montségur – tři různé rekonstrukce před rok 1240

Uličky vedly serpentinovitě dolů. Barbakán byl pak mimo tento snímek vlevo a mírně dolů.

Donjon, který hradu dominuje je jedinou původní stavbou. Nádvoří, které je k němu přistavěné je s jistotou pozdější. Přestože na jeho místě stály jiné budovy a materiál na dnešní stavbu byl téměř jistě použit z původních domů. Opevnění bylo patrně méně mohutné, za to rozlehlejší. Hradby by se do tohoto snímku již nevešly – obepínaly Montségur nejspíš pod dolní hranicí obrázku.

Castrum Montségur bylo pro zdejší kraj hodně netypické a jeho dispozice dokládala mimořádnost situace, za které bylo stavěno. V tomto kraji totiž castrum pravidelně znamená ne hrad na skále – jak ho známe třeba ze střední Evropy, ale právě opevněnou vesnici v jejímž středu stojí pěkný kamený dům („donjon“) pána. Berme prostě v potaz, že stejné pojmy se v různých krajích užívaly k označení různých staveb. Původní Montségur byl mnohem rozlehlejší, přesně v uStěny současného hradu na Pogu.vedeném duchu – na vrcholu hory se na nízkých teráskách krčila řada malých domků stěsnaných kolem několika úzkých uliček. To vše bylo obehnáno hradbou doplněnou kamenným předbraním (barbakánem). Sám papež ho několikrát nenávistně jmenoval jako dračí hlavu. Možná, že tušil, oč běží.

Roku 1244, Francouzi hrad oblehli nebývalou silou kolem 10.000 mužů. Zběsile a zdlouhavě se tu válčilo, Templáři přijeli, odmítli pomoc královským a říká se, že vskrytu pomáhali katarům (když v roce 1313 vrcholil pogrom na Templáře, toto obvinění inkvizitoři často vznášeli). Najatí Baskové vyšplhali v noci po skále, pobili obránce barbakánu, aby následující byli noci pobiti i s Francouzi, kteří sem vynesli prak (trebuchet). Ale po několika dalších krvavých útocích Francouzi dobyli barbakán a hrad začali z praku bombardovat z bezprostřední blízkosti. Nakonec obránci kapitulovali, určili si datum, k němuž se vzdali, všichni najatí vojáci mohli s ctí svobodně odejít, stejně jako všichni kataři, kteří by konvertovali. Nikdo to neudělal a všech 205 čistých bylo 16. března dole pod hradem ve spěchu upáleno. (Dnes tu mají pomníček.) Někdy se říká, že schválně ve spěchu, aby nemohli nic prozradit inkvizitorům.

Není to všechno. Noc předtím z hradu odešli čtyři muži (Hogo, Emoel, Eccard a Clame – známe totiž jména všech obránců) a podle všeho, co víme, s sebou odnesli Svatý Grál. Možná i pokladničku s penězi, ze kterých pak žila jedna komunita v Itálii. Jak svatý grál vypadal? Aha… Také čekáte pohár, nějaké zlato, knihy nebo dárek od ufonů? Marně. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co svatý grál vlastně je.

Jak unikli z neprodyšně obleženého hradu? Slanili se po skalní stěně vysoké asi 600 metrů a pak skalním komínem a jeskyní. To je samotné fantastické – odcházeli vlastně čtyři, nejdřív na hrad přišel kdosi, říká se, že to byl komtur Templářů, co tam dělal nevíme, ale s těmi třemi zase zmizel. Samozřejmě se to všechno prozradilo hned následující den, kdy hrad kapituloval, a Francouzi nepříčetně řádili a pročesávali okolí celé týdny. Marně, o těch čtyřech už jsme nikdy nic neslyšeli. Byl-li s nimi komtur temlářů, se neví. Kupodivu Montségur nebyl poslední baštou katarů – ještě dlouho se skrývali na Puivertu (podle papeže je tam chránil osobně přítomný Lucifer) a hlavně na Quéribu. Tato hrady nikdy nebyly dobyty… kataři se z nich prostě postupně vytratili a rozplynuli se ve světě. Mimochodem velká komunita katarů prchla ve víru války i k nám do Čech – usadili se v několika vesnicích na Jindřichohradecku a v našem prostředí se jejich potomkům říkalo Adamité. Ale to už je jiná historie.

Možná vás i napadlo, proč takhle neutekli všichni. Kdo ví, třeba proto, že 700 prchajících by neušlo tak snadno pozornosti vojáků, jako čtveřice vynášející poklad. Já myslím, že to je prosté – nechtěli. Pohrdali smrtí, protože pohrdali lpění na hmotném těle. Rozhodli se, že jejich osudem je bránit svou věc a ukázat ochotu pro svou pravdu zemřít. Nemusíme s nimi souhlasit. Ale byla to byla mnohem slyšitelnější facka do tváře, která hlásala cosi o křesťanské lásce, než tisíce mrtvých v předchozí válce. Řekli: Zabte si nás všechny, vaše pravda tím nebude pravdivější a vaše právo nebude spravedlivější. To je velké poselství. A celá ta historie je podle mě jeden z mnoha velkých dluhů římskokatolické církve. Dokud neřekne, že se tu tehdy dopustila neomluvitelného násilí a zvůle, a neomluví se alespoň in memoriam všem padlým v katarské válce, je pro mě zcela nevěrohodnou.

Celá staletí podnikavci v okolí Montséguru hledají poklad, knihy a hlavně Grál, který oni statčení muži vynesli z hradu. Pokud to tak opravdu bylo, byla by pravda i legenda, která o Montséguru praví, že to je hrad Grálu, tedy hrad, který Grál uchovával celá ta staletí. Podle některých pověstí se Grál později dostal do rukou Lucemburků a dnes je uložen ve zdech velké věže na Karlštejně. Někteří osvícenější lidé se takovému hledání už odpočátku smáli a říkali, že Grál byl buď skutečně potomek Ježíše v přímé linii, nebo žehnání Ježíše rukou, posvěcení, předávané v přímé linii (Ježíš žehnal přiložením ruky na srdce).

Hrad je od té doby opuštěný a mnoho archeologů si libuje, kolik se toho v okolí dá najít – v muzeu ve vesnici pod hradem můžete shlédnout sami.

Současný Montsegur je velice jednoduchá stavba – donjon v severozápadním cípu (ten jediný tu možná stál už za dob Dobrých křesťanů), pentagonální nádvoří které s k němu přimyká a dnes už nedochovaný barbakán. Zdejší okna opravdu hrají zvláštní hru se Sluncem, o které píšou příručky… nic na tom nemění, že byly postaveny až půlstoletí po obsazení Francouzi.

Je to moc zvláštní pocit: Jako byste mohli cítit dech života, vnímáte lidi, kteří tu kolem chodí, slyšíte jejich provensálštinu, vidíte ošetřovat raněné obránce a slyšíte dopadat kamenné bomby vrhané velkým prakem. V tomhle rozměru světa už to není… ale čas přece neexistuje, protože celý vesmír byl stvořený najednou.

Průčelí Montséguru Hrad a donjon z někdejší vesnice.

Samozřejmě, že jste na Dračí hlavě. Ne ledajaké, dvanáct staletí se tu ukrýval Grál. A Slunce… se tu uctívá dodnes.

Kupodivu Montségur nebyl poslední baštou katarů – ještě dlouho se skrývali na Puivertu (podle papeže je tam chránil osobně přítomný Lucifer) a hlavně až do roku 1255 na Quéribu. Tyto hrady nikdy nebyly dobyty… kataři se z nich prostě postupně vytratili a rozplynuli se ve světě.

Queribus

Queribus neboli náprstek patřil k posledním útočištím katarů. Udržel se dokonce ještě déle než Montségur a to o plných 11 let. Padl až roku 1255, i když pojem padl není zcela výstižný. Jeho obránci ho totiž opustili a tiše zmizeli. Queribus byl tak nepřístupnou vojenskou pevností, že v jeho případě nebyla žádná naděje na to, že by útočníci vzali hrad útokem.

Autor knížky Děti grálu na sebe moc hezky naprášil, že na Queribu ani dalších katarských hradech, o kterých velmi podrobně píše, nikdy nebyl a ani se nenamáhal podívat se na nějaké obrázky. V knížce totiž popisuje, jak na nádvoří až k donjonu přijel kočár. Roztomilá představa, jak to bere po těch schodech a koně se pro jistotu drží lana podle schodiště, aby jim to nepodklouzlo.

Jádrem hradu je i zde obrovský donjon, který stojí na nejvyšším místě skalního ostrohu. Z terasy na jeho vrchu je na jedné straně vidět mořské pobřeží a cestu spojující Narbonne a Perpignan, na druhé straně vidíte na hrad Peyrepetuse. Otvírají se vám krásné výhledy jak na údolí řeky, která vás odděluje od hřebenů Pyrenejí a samozřejmě i na Pyrenejské štíty, které i v létě svítí sněhem.

Tady začíná náš příběh

Píše se rok 1262. Je – aspoň se zdá – dobojováno, a kataři, kteří to přežili, žijí v naprosté ilegalitě.

Ocitáme se v městečku Quillan. Krásné městečko, kterým se ovšem párkrát přelila vojska, řádili tu inkvizitoři. Než bude vše opravené a rány zacelené, uteče v říčce Aude, která městečkem protéká, ještě spoustu vody.

Pojďte se vypravit za hrdiny našeho příběhu.

 přehled postav >>